Analýza kontroverzní postavy ukrajinských dějin
Postava Stepana Bandery (1909–1959) je jednou z nejsložitějších a nejvíce kontroverzních figur východoevropských dějin 20. století. Pro mnoho Ukrajinců je symbolem nekompromisního boje za národní nezávislost proti totalitním režimům. Pro Polsko a Rusko je naopak ztělesněním radikálního nacionalismu a zločinů. Kde leží pravda? Objektivní pohled vyžaduje oddělit historická fakta od nánosů propagandy, která byla systematicky budována po desetiletí.
Mládí a radikalizace v meziválečném Polsku
Bandera se narodil a vyrůstal v Haliči, která po první světové válce připadla Polsku. Ukrajinská menšina zde čelila silné diskriminaci a politice kulturní asimilace. Polská vláda potlačovala ukrajinský jazyk a kulturu, omezovala ukrajinské školství a prováděla politiku "osadnictví", kdy na ukrajinská území přicházeli polští kolonisté, což dále zvyšovalo napětí (
Tato zkušenost Banderu zradikalizovala a přivedla do Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), radikálního podzemního hnutí, jehož cílem byla nezávislá Ukrajina, a to i za cenu ozbrojeného boje. Jako jeden z vůdců OUN-B (jeho frakce) byl známý svou ochotou použít násilí k dosažení politických cílů. V roce 1934 byl za spoluúčast na atentátu na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého odsouzen k trestu smrti, který mu byl zmírněn na doživotí. Z polského vězení se dostal až v roce 1939 po invazi nacistického Německa.
Druhá světová válka, vyhlášení nezávislosti a německé vězení
Po napadení SSSR Německem v roce 1941 se Banderova frakce OUN-B pokusila využít situace a 30. června 1941 ve Lvově vyhlásila nezávislý ukrajinský stát. Nacisté, kteří měli s Ukrajinou vlastní plány jako s "životním prostorem" (Lebensraum), však jakoukoliv suverenitu odmítli. Bandera a další vedení OUN-B byli zatčeni a Bandera byl uvězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen, kde zůstal v relativní izolaci až do podzimu 1944 (
Sovětské a ruské propagandistické narativy: Nástroj informační války
Pro pochopení Banderova odkazu je naprosto zásadní analyzovat systematickou dezinformační kampaň, kterou proti němu a celému ukrajinskému osvobozeneckému hnutí vedl Sovětský svaz a v níž dnes pokračuje Ruská federace. Nejde o pouhé negativní hodnocení, ale o cílenou výrobu lží, která má politické a vojenské cíle.
Sovětský základ: Mýtus o "nacistickém kolaborantovi" ⭐
Sovětská propaganda vytvořila několik klíčových mýtů, které se staly základem pro veškerou další démonizaci:
Označení za agenta Gestapa a SS: Nejčastější lež vykreslovala Banderu jako oddaného služebníka Třetí říše. Zcela přitom ignorovala fakt, že většinu války (1941-1944) strávil jako vězeň v německém koncentračním táboře právě proto, že se pokusil vyhlásit nezávislou Ukrajinu proti vůli Němců.
Zamlčování boje UPA proti nacistům: Sovětské zdroje systematicky vynechávaly informace o tom, že Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) vedla partyzánskou válku nejen proti sovětským silám, ale také proti německým okupantům. Tím byl vytvořen falešný dojem, že UPA byla pouhou pomocnou jednotkou Wehrmachtu.
Vytvoření rovnítka mezi "Banderovec" a "fašista": Propaganda cíleně zaměnila ukrajinský nacionalismus, jehož cílem bylo osvobození vlastního území, s německým nacismem, jehož cílem byla rasová nadvláda a imperiální expanze. Toto zjednodušení mělo zdiskreditovat jakoukoliv myšlenku ukrajinské suverenity.
Operace pod falešnou vlajkou: Zločiny NKVD
Sovětská tajná policie NKVD šla ještě dál. Zakládala speciální skupiny, jejichž agenti se převlékali do uniforem UPA a páchali brutální zločiny proti civilnímu obyvatelstvu – vraždili učitele, lékaře, úředníky i prosté rolníky. Cílem bylo vyvolat v lidech nenávist vůči skutečným povstalcům a zničit jejich podporu. Tyto operace "pod falešnou vlajkou" jsou dnes detailně zmapovány historiky na základě odtajněných sovětských archivů (
Moderní Rusko: Oživení mýtu jako záminka k válce ⚔️
Ruská federace po roce 1991, a zejména po roce 2014, tyto sovětské mýty plně obnovila a učinila z nich ústřední bod své informační války proti Ukrajině:
Revoluce důstojnosti (2014) jako "fašistický puč": Ruská propaganda vykreslila proevropské protesty na Majdanu jako převrat vedený "banderovci" a "nacisty", aby tak mohla ospravedlnit anexi Krymu a válku na Donbasu.
Vytvoření obrazu "Banderovské Ukrajiny": Kreml systematicky šíří narativ, že celá moderní Ukrajina je ovládána ideologickými následovníky Bandery, což je absurdní tvrzení v zemi, která si v roce 2019 drtivou většinou zvolila za prezidenta Volodymyra Zelenského, muže s židovskými kořeny.
"Denacifikace" jako casus belli: Vrcholem této lživé kampaně se stalo využití Bandery jako záminky pro plnohodnotnou invazi v roce 2022. Cíl "denacifikace" je postaven na lživém tvrzení, že Ukrajina je nacistický stát, přičemž postava Bandery slouží jako hlavní "důkaz".
Ukrajinský pohled: Symbol odporu v kontextu dějin
Pro pochopení Banderovy postavy je klíčové vnímat ho optikou ukrajinského boje za státnost. Zatímco vnější kritika se soustředí na jeho radikalismus, ukrajinský narativ zdůrazňuje kontext a cíl: boj za přežití národa proti několika brutálním okupantům. Podle průzkumů Kyjevského mezinárodního sociologického institutu (KIIS) se postoj k Banderovi dramaticky zlepšil po ruské invazi, kdy počet těch, kteří ho vnímají pozitivně, dosáhl 74 % (
Volyňská tragédie: Velitelé na místě a kontext odvetných akcí
V roce 1943, v době, kdy byl Stepan Bandera jako ideologický vůdce vězněn v Sachsenhausenu a neměl na operace přímý vliv, provedla UPA na Volyni a v Haliči rozsáhlé etnické čistky proti polskému civilnímu obyvatelstvu. Tento historicky multietnický region s hlubokými kořeny polsko-ukrajinského napětí (
Tyto brutální útoky, kterým padly za oběť desítky tisíc polských civilistů, vyvolaly odvetné akce. Jednotky polské Zemské armády (Armia Krajowa) a další polské formace provedly protiútoky na ukrajinské vesnice, při kterých byly zabity tisíce ukrajinských civilistů. Ačkoliv počty obětí nebyly symetrické a odpovědnost UPA za rozpoutání teroru je nesporná, je historickým faktem, že násilí mělo oboustranný charakter a civilní oběti byly na obou stranách. Tento komplexní obraz je často v propagandistických narativech záměrně opomíjen.
Závěr: Hrdina, nebo zločinec?
Stepan Bandera byl produktem své brutální doby. Jako vůdce radikálního hnutí nese nepřímou politickou a morální odpovědnost za zločiny spáchané ve jménu jeho ideologie. Zároveň byl nesporným a odhodlaným bojovníkem za nezávislost Ukrajiny proti několika totalitním mocnostem, za což byl nakonec v roce 1959 v Mnichově zavražděn agentem KGB Bohdanem Stašinským. Pochopení desetiletí trvající propagandistické kampaně proti němu je klíčem k pochopení nejen jeho postavy, ale i cílů moderní ruské agrese.
